Lepra (Hansenova nemoc)

 Chronická bakteriální infekce způsobená bacilem Mycobacterium leprae. Kolem způsobu přenosu této choroby existuje dosud mnoho záhad, ale je již známo, že infekce je nejméně nakažlivá ze všech nejrozšířenějších přenosných nemocí. Projevy lepry mají dvě formy. Multibacilární lepra se vyznačuje charakteristickými granulomatózními uzlinami, které pokud nejsou léčeny, zničí obličejové rysy a trvale poškodí nervy, končetiny a oči. Druhou formou je paucibacilární neinfekční lepra, postupující pomaleji, kdy vznikají nepravidelné plochy na kůži, ve kterých se ztrácí cit. U pokročilé formy dochází k odpadávání článků prstů.  Toto onemocnění se vyskytovalo již ve starověkých civilizacích v Číně, Indii a Egyptě. Existují dokumenty z doby 600 let před n. l. z Indie, kde jsou zaznamenány první případy lepry. V Evropě se tato choroba vyskytovala ve středověku. Důkazem jsou nedávná bioarcheologická zjištění z koster v Británii, které pocházejí ze 4. století n. l. a jsou na nich prokázány následky lepry. Evropa byla nejvíce postižena v období od 11. do 14. století. V průběhu dalších staletí z neznámých důvodů výskyt lepry ustupoval. V Anglii v 11. století byli malomocní často vyvrženi na okraj společnosti, v některých oblastech byli nakažení  nuceni nosit zvon upozorňující na jejich nemoc. Později založili náboženští mecenáši po celé Anglii nemocnice, ve kterých poskytovali lidem trpícím touto zohavující nemocí nejen fyzickou, ale také duchovní péči. Leprosária vznikala během 19. a 20. století po celém světě. V roce 1873 objevil norský lékař Henrik Armauer  Hansen původce lepry, mycobacterium leprae. Bylo to v období, kdy se choroba endemicky vyskytovala ve Skandinávii. První vědeckou studii lepry provedl norský dermatolog Daniel Danielssen spolu s Carlem Boeckem. V roce 1915 Sir Leonard Rogers, britský lékař působící v Indii, začal úspěšně testovat účinný preparát pro intravenózní aplikaci, který obsahoval olej z asijského přírodního léku „Čalmugra“. V Louisianě v Carville bylo v roce 1894 zřízeno leprosárium, kde byli pacienti izolováni od okolí. Toto místo mělo být místem úlevy, nikoliv hanby a přesto zde nebylo dovoleno uzavírat manželství, pacienti nesměli hlasovat při volbách a odesílaná pošta byla sterilizována. V té době rozpoutal jeden z pacientů Stanley Stein kampaň, která upozorňovala na osudy lidí trpících malomocenstvím. V kampani byli angažováni nejen pacienti, ale také personál v Carville. V roce 1945 byly z okolí nemocnice odstraněny ostnaté dráty a začal se používat nový lék Dapson. O rok později se leprosárium přejmenovalo na Centrum Hansenovy nemoci Gillise W. Longa. V dnešní době se vědci stále snaží rozluštit záhadu, proč má toto onemocnění tak nízkou infekčnost a dlouhé latentní stadium. Světová zdravotnická organizace WHO poskytuje bezplatně léky (dapson, klofamizin a rifampicin) a Hansenova nemoc byla zlikvidována již v mnoha zemích. V současnosti se onemocnění vyskytuje v řadě států Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Hansenova nemoc ustupuje, ale stále není zcela vyhlazena.

Gerhard Henrik Armauer Hansen (1841 -1912)

norský lékař a objevitel bakterie Mycobacterium leprae

Gerhard Armauer Hansen se narodil v norském Bergenu jako osmý ze šestnácti sourozenců. Rodina vlastnila velkoobchod, který brzy zkrachoval. Hansen byl finančně podporován na gymnáziu, ale když nastoupil na Královskou Frederikovu univerzitu, musel se živit sám. Nejprve jako zastupující lektor anatomie, později vedl vlastní anatomický kurz, kde učil své vrstevníky. Byl velmi nadaným žákem, který učitelům často oponoval. V roce 1866 úspěšně studia dokončil a nastoupil jako stážista v Národní nemocnici v Christianii, později jako lékař v rybářské kolonii na Lofotách. Po dvou letech se vrátil do rodného Bergenu a nastoupil do nově vzniklého leprosária. Brzy se stal asistentem doktora Daniela Cornelia Danielssena, který byl jedním z odborníků výzkumu lepry. Hansen neměl ohledně příčin nemoci předsudky, jeho názor se utvářel výhradně z vědeckých faktů. Na základě epidemiologických šetření rychle dospěl k závěru, že lepra není dědičná, nýbrž že se přenáší z jednoho člověka na druhého nějakým specifickým způsobem. Lékařská věda v té době neznala princip přenosu infekce, natož aby chorobu způsobila bakterie. Gerhard Hansen se nebál tuto domněnku vyslovit a čekal ho konflikt se svým nadřízeným, který prosazoval názor, že je to nemoc dědičná. Tento konflikt mezi nimi byl pouze na vědecké rovině, v osobním životě byli přátelé, dokonce Hansenova první manželka byla Danielssenova dcera. V roce 1860 publikoval první odbornou práci, kde porovnával mikroskopickou anatomii zdravé a nemocné lymfatické tkáně malomocných. Získal grant od norské vlády a cestoval podél fjordů, navštěvoval nemocné, dokud se zcela neujistil, že lepra je choroba přenosná. Provedl také dvě biopsie z kůže pacienta a vzorky zkoumal pod mikroskopem. Ve svých 32 letech objevil pod mikroskopem bakterii Mycobacterium leprae. Mnoho kolegů jeho teorii nepřijala a ani u veřejnosti nesklidil úspěch. Přesto Hansen stále pokračoval ve svém výzkumu. Neúspěšné úsilí postoupit dál ve výzkumu původce lepry mělo ještě další neblahé důsledky. Lékař se dostal před tribunál poté, co naočkoval do rohovky své pacientky leprózní materiál jiného pacienta. Přesto, že zákrok byl neškodný, provedl jej bez jejího svolení a za to jej zažalovala. Soud uznal Hansena vinným. Lékař musel zaplatit náklady řízení a ztratil místo rezidentního lékaře v nemocnici. Jeho osobní život nebyl nijak šťastný. Byl dvakrát ženatý, ale ani jedno manželství netrvalo dlouho. Když bylo lékaři 36 let, prodělal mozkovou mrtvici a od roku 1900 se začaly projevovat srdeční problémy. Zemřel ve věku 71 let.

Zdroj:
DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.