Nemoc nazývaná také „kosti lámající horečka“ je virovou infekcí přenášenou bodnutím samičky tropického komára Stegomyja fasciata, později nazývaného Aedes aegypti. Pro klasickou formu horečky dengue je charakteristický náhlý nástup vysoké teploty, zvracení, vyrážka, silné bolesti hlavy. Horečka nebývá smrtelná, přesto zanechává své oběti vážně vyčerpané, ale i neobvykle sklíčené. V minulosti vyvolávala horečka dengue menší hrůzu a děs než u jiných infekčních nemocí, ale s výskytem pozdějších smrtelnějších forem této choroby (především hemoragické horečky Dengue „DHF“) se stala vážným zdravotním problémem v mnoha částech světa. Původ slova „dengue“ je do dneška nejasný. Existuje mnoho teorií, mezi nimiž jsou nejvíce používané dvě. Podle první teorie znamená „dengue“ náhlý křečový záchvat způsobený zlým duchem (odvozeno ze svahilského obratu ka dinga pepo). Druhou teorií je domněnka, že slovo pochází ze španělského výrazu denguero (afektovaný, vybíravý), což by měla být narážka na ztuhlost, jíž byly oběti postihovány. Tuto chorobu popsal jako první americký lékař Benjamin Ruch a nazval ji právě „kosti lámající horečka“. První výskyt horečky byl zaznamenán ve Filadelfii, později ve Spojených státech a v karibské oblasti. Benjamin Rush horečku popsal jako chorobu, která je doprovázená vyčerpávajícími bolestmi hlavy, zad a údů a v některých případech trýznivými bolestmi oční bulvy. Své pacienty léčil vínanem antimonylo-draselným, který vyvolával zvracení, jehož následkem bylo naprosté vyprázdnění žaludku. Doporučeno bylo opium, konzumace ústřic, portské a šetrný pohyb na čerstvém vzduchu. Narozdíl od žluté zimnice, na kterou byla vyvinuta účinná vakcína, nebyl na horečku dengue vyvinut do dnešní doby žádný lék. Původ horečky není zcela objasněn. Mohla být endemická v Africe a rozšířit se do Západní Indie a Ameriky transatlantickým obchodem s otroky. Epidemie propukaly souběžně v 80. letech 18. století v Severní Americe, v Asii a Africe. Po celé následující století docházelo k četným výskytům převážně v tropických a subtropických oblastech mírného pásma. Zpočátku nikdo nevěděl, jak se nemoc přenáší. V roce 1906 doložil australský lékař Thomas Bancroft, že komár Aedes aegypti přenášející žlutou zimnici, je rovněž přenašečem horečky dengue. Pro své pokusy využíval lidské dobrovolníky. Ve 40. letech 20. století americký lékař Albert Sabin dokazuje, že zdrojem infekce je virus. Po objevení vektoru úspěšné programy vyhladily nemoci přenášené komáry na Kubě a v pásmu Panamského průplavu. Problém byl, že se proti komárům používalo DDT, ale po zjištěních jeho toxických účinků na životní prostředí, přestalo být DDT považováno za zázračnou zbraň a některé programy byly přerušeny. Špatná lékařská péče v endemických oblastech a nárůst světové letecké přepravy přispěl k celosvětovému rozšíření viru horečky dengue a ke zkřížení různých subtypů a kmenů. V posledních desetiletích se vyskytly smrtelnější formy choroby jako DHF, nebo šokový syndrom dengue DSS. Ve 21. století byly donedávna hlášeny desítky milionů případů dengue a každý rok se vyskytnou statisíce případů DHS a DSS. Jediná doporučení před nákazou jsou ochrany před bodnutím komára, např. repelenty, moskytiéry, odstraňování potencionálních zásobníků na komáří líhně. Lék na horečku neexistuje, ale při kvalitní péči, terapii a doplňování tekutin se dá úmrtnost udržet na 5%.

Albert Bruce Sabin (26. 8. 1906 – 3. 3. 1993)

Americký lékař, imunolog

sabinAlbert Sabin se narodil v polském Bialystoku do židovské rodiny Jakuba a Tillie Sapersteinových. V roce 1921 emigroval s rodiči do Ameriky. V roce 1930 se stal americkým občanem a změnil si jméno na Sabin. Studoval na lékařské fakultě v New Yorku patologii a chirurgii a v roce 1931 získal lékařský diplom. V roce 1934 odjel do Anglie, aby se podílel na výzkumu obrny, která v té době dosáhla epidemických rozměrů po celém světě. Připojil se také k Rockefellerovu ústavu pro lékařský výzkum (dnes Rockefellerova Univerzita) a začal se intenzivně zajímat o výzkum infekčních onemocnění. Během druhé světové války se stal podplukovníkem armády Spojených států a pomohl vyvinout vakcínu proti japonské encefalitidě. Za svého života často cestoval. V roce 1967 vycestoval na Kubu a zasadil se o vytvoření vzájemné spolupráce obou zemí, přestože Spojené státy a Kuba neměly formální diplomatické vztahy. O dva roky později již pracoval jako předseda Weizmannova institutu věd v Izraeli. Po svém návratu do Spojených států se stal výzkumným pracovníkem na Lékařské univerzitě v Jižní Karolíně. Právě Albert Sabin prokázal, že polioviry nerostou pouze v nervových tkáních, ale žijí rovněž v tenkém střevě. To mělo za následek zjištění, že obrna je v podstatě infekce zažívacího traktu. Nápad vytvořit vakcínu proti poliomyelitidě přerušila druhá světová válka. Přesto nakonec Sabin ve spolupráci s ruskými vědci vyvinul orální vakcínu proti dětské obrně. Tato vakcína byla úspěšně testována v letech 1957 až 1959 mimo USA a nakonec vymýtila dětskou obrnu po celém světě. V roce 1970 se stal Albert Sabin prezidentem Weizmannova institutu a o čtyři roky později také profesorem biomedicíny na Lékařské univerzitě v Jižní Karolíně.  Ve svých osmdesáti letech přestal pracovat na plný úvazek ve Wiezmannově institutu. Stal se poradcem a lektorem v celých Spojených státech a v zahraničí. Svou práci miloval a byl jí věrný až do konce svého života. Pro celý svět byl doktor Sabin obrovským přínosem a to nejen ve vědecké oblasti infekčních onemocnění, ale také v oblasti humanismu a mezinárodní spolupráce.

Zdroj :

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
www.wikipedie.org, www.encyclopedia.com

 

-id-

 

 

KontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontakty