Skvrnitý tyfus

Infekční onemocnění, které je zapříčiněno pleomorfní bakterií rickettsia. Termín tyfus byl poprvé použit v 18. století odvozením řeckého slova „mlhavý“ díky charakteristickým symptomům choroby jako např. psychické omámení a otupělá skleslost. Oběti nakažené tyfem zachvátí horečka, trpí prudkými bolestmi hlavy, svalů, kloubů a na těle se jim objeví červené skvrny podobné blešímu bodnutí. Nemocní rovněž vydávají nechutný puch. Úmrtnost se v neléčených případech pohybovala od 10 do 40% a příčinou smrti byla otrava krve, kdy docházelo k nahromadění toxických látek v krvi a poté k selhání vnitřních orgánů.

Skvrnitý tyfus se po staletí šířil nejčastěji v místech, kde se shromáždilo příliš mnoho lidí, a vládly špatné hygienické podmínky. V roce 1577 byl v anglickém Oxfordu souzen katolický knihař, který distribuoval „papeženské“ knihy. Do soudní síně tento proces přilákal mnoho občanů města a děkanů univerzit. Nakonec obviněný vyvázl s lehkým trestem uříznutí uší, ale mnoho lidí, kteří byli v soudní síni, zemřelo na strašlivou skvrnitou horečku. V 16. století takovéto „ černé soudy“ probíhaly často a kvůli špatné domněnce, že nákazu působí puch vězňů, docházelo k mnoha úmrtím. Samozřejmě, že sladké osvěžující vůně, páry z česneku a octa nestačily. Šíření této choroby způsobovala veš šatní, která neskáče, nelétá, ale žije v teplém oděvu lidí, kde také naklade vajíčka. Pokud veš saje krev z člověka trpícího skvrnitým tyfem, sama se nakazí a nakonec uhyne na následky poškození svých trávících orgánů. Pokud ovšem přeleze veš z infikovaného hostitele na jiného člověka, na jehož kůži poté vyměšuje, infikované výkaly se snadno dostanou do miniaturních škrábanců a ranek a dojde k nakažení. Další nákaza je možná vdechnutím suchých vších výkalů, které jsou přítomny v šatech. První průlom v epidemiologii skvrnitého tyfu nastal ve Spojených státech, kdy roku 1835 lékař William Wood rozpoutal mezi lékaři debatu o odlišnosti skvrnitého a břišního tyfu. Tato domněnka se záhy potvrdila, když se při pitvách ukázalo, že pouze u břišního tyfu měli pacienti zanícené léze na tenkém střevě. Trvalo dalších 70 let, než se zcela zjistilo, že hlavním přenašečem skvrnitého tyfu byla veš šatní. Francouzský lékař Charles Nicolle vysledoval, že pacienti, kteří jsou před nástupem vysvlečeni, oholeni a umyti, nikoho nenakazí. Skvrnitý tyfus se také rozmohl v Evropě za 1. a 2. světové války. V roce 1937 vyrobil Herald R. Cox vakcínu, která přestože nebyla stoprocentně úspěšná, snížila u vojáků prudkost choroby. Předchozí vakcíny byly neúspěšně vyráběny drcením zažívacích orgánů či výkalů infikovaných vší. Coxova vakcína vznikla na základě kultivace rickettsiae v žloutku slepičích vajec. Během příštích několika let byl vyroben účinný insekticid DDT. Koncem 40. let 20. století se začala proti ricketsii vyvolávající skvrnitý tyfus, používat s úspěchem širokospektrá antibiotika. V dnešní době se tato choroba vyskytuje ve světě velmi vzácně, např. v Andách, Himálajích, či v některých částech Afriky.

Charles Nicolle (21. 9. 1866 -28. 2. 1936)

francouzský významný lékař

Charles Jules Henri Nicolle se narodil v Rouen ve Francii do lékařské rodiny. Medicína ho fascinovala již od dětství. Nebylo tedy divu, že šel studovat na lékařskou fakultu v Rouenu. Jeho otec Eugen, který měl na svého syna veliký vliv, byl na fakultě lékařem a uznávaným profesorem. Ve svých 20. letech přišel mladý Charles o sluch a nemohl pak účinně používat stetoskop. Budoucí kariéru to však neovlivnilo. Po tříletém studiu odjel studovat do Paříže, kde krom studií pracoval pod Rouxovým vedením v Pasteurově ústavu. Zde díky Rouxovi (proslavený nalezením účinného séra proti záškrtu) nabyl zkušeností z oborů bakteriologie a imunologie, kterých později využil ve svém bádání. V roce 1895 se vrátil do svého rodného města a stal se profesorem tamní nemocnice a působil také v bakteriologické laboratoři. Téhož roku se oženil s Alicí Aviceovou a do roka se jim narodila dcera Marcelle a později syn Pierre. V roce 1902 nastal průlom v jeho kariéře. Vyměnil pohodlí špičkových laboratoří a pozornost vědeckého bádání v ústavech za dřinu v obtížných podmínkách severní Afriky. Nastoupil jako ředitel Pasteurova ústavu v Tunisu, kde shledal ideální podmínky pro svá studia infekčních chorob (tuberkulózy, záškrtu, malárie, tyfu ad.). Tento ústav se stal během několika let Nicollovo zásluhou světoznámým centrem bakteriologického výzkumu, produkce sér a vakcín. Charles Jules Henri Nicolle byl skromný a citlivý člověk, který se vedle lékařské a vědecké práce věnoval i filozofii, historii a etice. Jeho úvahy o konfliktu přírody a morálky nebo o odpovědnosti lékařů s úspěchem vyšly knižně, napsal i několik fantaskních románů. Slavným se stal až díky převratnému objevu příčiny šíření skvrnitého tyfu. Umožnil jasně odlišit skvrnitý tyfus od tzv. endemického tyfu přenášeného krysími blechami. Vytvořil základ pro preventivní epidemiologická opatření proti této nemoci. Později byl za tento objev odměněn Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. Od roku 1929 se stal členem francouzské akademie věd a jeho tvář se později objevila na poštovních známkách. Charles Nicolle zemřel uprostřed práce v Tunisu 28. února 1936 ve věku nedožitých 70 let.

Zdroj:

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
www.wikipedia.org