Syfilis – příjice

Nemoc zasáhla Evropu koncem 15. století a její dopad byl ničivý. Přenášela se převážně pohlavním stykem a její symptomy vedly v nesčetných případech k úmrtí. V následujících několika staletích přestala být příjice tolik smrtelná, přesto zůstávala zabijákem pro mnoho lidí na světě. Bakterie Treponema pallidum, která onemocnění způsobovala, byla izolována až na počátku 20. století. První epidemie zasáhla válčící evropské národy v polovině 90. let 15. století. Žádný národ nechtěl za tuto ohavnou nemoc nést zodpovědnost, a proto získala choroba mnoho názvů. Morbus gallicus (francouzská nemoc), neapolská nemoc, španělské neštovice, nebo Turci ji nazývali křesťanskou nemocí. Záhada původu příjice trápila lékaře po několik století. Tradiční názor, že nemoc přivezl Kolumbus a jeho námořníci, kteří se nakazili v Novém světě, vystřídalo mnoho alternativních hypotéz. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že nemoc se objevila již v roce 1492 a byla zřejmě zaměňována s chorobami jako lepra. Další se domnívají, že se syfilis v průběhu let vyvinula z řady příbuzných chorob, jako frambézie, pinta atd. Tyto převážně dětské nemoci, šířené kožním stykem, se údajně změnily v infekci dospělých přenášenou pohlavním stykem. Spojení příjice se ženami volných mravů, prostitutkami bylo brzy rozpoznáno. Vznikl tak nový pojem „lues venerea“ neboli pohlavní nemoc. Další pohlavní chorobou byla kapavka, která se objevila již ve starověku. Proto když Evropu zasáhla příjice, soudilo se zprvu, že jde o jednu a tutéž chorobu, s tím rozdílem, že příjice byla pokročilou formou kapavky, která se v těle více rozšířila. V 15. století se úřady v řadě zemí snažily řídit úroveň prostituce a náhodných sexuálních styků. Kondomy, které se používaly již ve starověku, byly v 17. století doporučovány spíše jako prevence proti příjici než jako ochrana před početím. Vyráběly se z ovčích střívek, želvích krunýřů, kůže či hedvábí. Jedno století od prvotního nástupu syfilidy se začalo zdát, že je choroba méně virulentní a není až tolik smrtelná. Zjistilo se však, že syfilis má 3 stádia. Primární stádium začínající boláky na genitáliích, které se brzy zhojí, vystřídá vyrážka doprovázená horečkou. Terciární stádium, které se zprvu neprojevuje skoro žádnými symptomy, bývá nejhorší. Záhy po celém těle vyrazí abscesy, choroba může rozežírat obličej, kosti a vnitřní orgány. Onemocnění může napadnout i nervovou soustavu, vést k paralýze, slepotě, šílenství a následně ke smrti. Všeobecně se jako lék používalo málo účinné pouštění žilou. Německý učenec Ulrich von Hutten (1488-1523) prosazoval lék z odvaru západoindického stromu, nazývaný guaiacum „svaté dřevo“. Tento lék byl ve své době velmi atraktivní, ale účinnost nebyla nijak velká. V roce 1905 nalezli němečtí vědci Fritz Schaudinn a Erich Hoffmann v syfilitických šankrech spirálovitou nitkovou bakterii, která byla pojmenována Treponema pallidum. O rok později byl vyvinut krevní test známý jako „Wassermannova reakce“, který syfilis u pacientů přesně rozpoznal. V roce 1910 vynalezl německý vědec Paul Ehrlich lék salvarsan, který byl velmi účinný, avšak byl velmi toxický a měl nepříjemné vedlejší účinky.  Poté byla vyrobena modifikovaná sloučenina neosalvarsan, ale průlom v léčbě přinesl až penicilin ve 40. letech 20. století. Léčba antibiotiky převládá dodnes a je velmi účinná. Výskyt příjice se objevuje dodnes v mnoha částech světa, ale pohlavní choroba je již léčitelná. V USA je každý rok hlášeno přes 30 000 nových případů, v České republice mezi lety 1996-2006 bylo ročně zaznamenáno 500 až 1400 případů. V Africe je výskyt podstatně vyšší, registrováno je až 60 % všech úmrtí na syfilidu.

elrichPaul Ehrlich (14. 3. 1854 – 20. 8. 1915)

německý chemik, lékař a imunolog

Paul Ehrlich se narodil ve Slezsku do v židovské rodiny. Zatímco jeho otec provozoval loterii, syn se rozhodl pro studium medicíny. Paul Ehrlich byl již od dětství nadaný pro přírodní vědy, zato ve škole neprospíval zrovna nejlépe. Přesto nastoupil do vysokoškolského studia, kde zkoumal barviva, barvící techniky, které mohl použít k odlišení různých buněk a tkání. Promoval v roce 1878 a o pět let později vytvořil vlastní metodu barvení mykobaktérií. Podařilo se mu také pomocí roztřídění barviv na neutrální, acidofilní a bazofilní popsat různé druhy leukocytů a objasnit hematopoetickou úlohu kostní dřeně a zavedl dělení forem leukémie. Od roku 1890 se začal se svým vrstevníkem Emilem Behringem zabývat studiem imunity. Věnovali se patogenezi záškrtu a její možné léčbě antiséry, které se díky nim začaly později průmyslově vyrábět. Paul Ehrlich zkoumal také zhoubné nádory a jako první objevil přítomnost imunologických reakcí při implantování nádorové tkáně. Tento objev učinil při transplantaci nádoru z jednoho zvířete na druhé. Na jaře roku 1905 byl v časopise British Medical Journal uveřejněn článek dokumentující použití atoxylu v léčbě spavé nemoci. Na základě tohoto článku se Paul Ehrlich o atoxyl začal zajímat. Záhy zjistil, že Bechampova teorie o chemickém složení atoxylu je mylná. Ehrlich nyní dospěl k názoru, že vhodná může být jedině kombinace organicky vázaného arzénu a anilínového barviva. Spolu se svými spolupracovníky vyzkoušel postupně více než 900 různých sloučenin, které aplikoval infikovaným myším. Všechny přípravky byly málo účinné nebo příliš toxické. Později se k Paulu Ehrlichovi připojil mladý japonský vědec Sahachiro Hata. Ehrlich zadal Hatovi úkol vyzkoušet již dříve vyrobené sloučeniny, které selhaly v léčbě trypanozomiázy a použít je tentokrát proti původci syfilidy. Až sloučenina s pořadovým číslem 606 byla úspěšná. Hata zjistil, že králíci nakažení syfilidou se po podání tohoto léku uzdravovali. Lék dostal název Salvarsan. Paul Ehrlich dostal v roce 1908 Nobelovu cenu za tzv. teorii postranních řetězců a rovněž za své imunologické výzkumy. Přestože věnoval celý svůj život své práci, stihl se také oženit a mít dvě děti. Jeho jedinou neřestí bylo kouření. Ke sklonku života denně vykouřil až 25 silných doutníků. Kolegové a spolupracovníci ho měli ve velké oblibě pro jeho citlivou a vlídnou povahu. Doktor Ehrlich byl velmi roztržitý člověk, který si neustále na své spisy psal svou adresu a odměnu deseti marek nálezci, který jej poctivě vrátí. Ačkoli získal „jen“ jednu Nobelovu cenu, zůstává Paul Ehrlich nepochybně jedním z nejvýznamnějších vědců, kteří působili na přelomu 19. a 20. století. Po své smrti, 20. srpna 1915, byl také nazýván „zakladatelem moderní chemoterapie“

    Zdroje: DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5. Syfilis. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 10. 11. 2014 [cit. 2014-11-1]. Dostupné z:http://cs.wikipedia.org/wiki/Syfilis Klinická mikrobiologie a infekční lékařství: interdisciplinární časopis pro klinickou a laboratorní medicínu vydávaný pod záštitou Společnosti infekčního lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Praha: Trios. ISSN 1211-264x. 6x ročně.

Syfilis – příjice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *