Akutní virová infekce centrálního nervového systému, která se přenáší převážně slinami nakaženého zvířete. Přestože tato nemoc nezpůsobila takovou infekční pohromu jako cholera a mor, patří mezi jednu z nejděsivějších nemocí. Příznaky nemoci se projevují převážně do tří měsíců po nakažení, mohou se ale projevit i v rozmezí 1 týdne až 1 roku. Počátečními příznaky jsou nespecifické bolesti, neobvyklé brnění a pálení v místě poranění. Nemoc se může rozvinout do dvou forem. Rychlejší průběh se smrtí během několika dní, s absencí strachu a hydrofobií. Druhá forma je paralytická, probíhá pomaleji a déle, smrt nastává ochrnutím svalů a nervového systému. Důsledky pokousání vzteklým psem byly známy již ve starověké Mezopotámii, Číně, Indii, Řecku a Římě. Samotné slovo vzteklina vyvolává představy „vzteklých“ psů s pěnou u tlamy, kteří divoce napadají a koušou lidi, což vede ke strašlivým symptomům a takřka spolehlivé smrti oběti. Ve starověkém světě bylo toto onemocnění nejobávanější, právě protože neexistoval žádný lék a oběti čekala jistá smrt. Podle řeckých a římských lékařů, kteří vycházeli z představy, že lidské tělo je tvořeno čtyřmi šťávami (černá žluč, žlutá žluč, hleny a krev), nastalo narušení rovnováhy šťáv. Rovnováhu mohly narušit nejrůznější faktory. U zvířat se vyvinula vzteklina v důsledků „zkažení šťáv“ vlivem horka, chladna, otravy nebo požíráním mrtvol. Nezodpovězenou otázkou však zůstávalo, jak kousnutí vzteklého zvířete přenášelo chorobu na člověka. V 1. století n. l. použil římský filozof a spisovatel Aulus Celsus slovo „virus“ ve spojení se psím pokousáním. Naznačoval, že pokud je kdokoliv pokousán vzteklým psem, musí být z něho virus vytažen skleněnou baňkou. Celsus měl pro infekci ono správné slovo, ale teprve až ve 30. letech 20. století byl pod elektronovým mikroskopem virus poprvé skutečně spatřen jako miniaturní mikroorganismus, který se dokáže rozmnožovat pouze uvnitř jiné živé buňky. Lékaři se pokoušeli tuto strašlivou metlu léčit mnoha způsoby, např. klystýry, pouštění žilou, vypalováním rány žhavými želízky, elektrickými šoky a dokonce pojídáním jater vzteklých psů. Francouzský lékař Joseph-Ignace Guillotin (známý vynálezem stínacího zařízení) chtěl zahájit pokusy, při nichž by zločinci odsouzení k trestu smrti byli pokousáni vzteklými psy a použiti ke zkoušení různých léčebných metod. Myšlenka se naštěstí neujala. Průlom nastal v roce 1885, kdy francouzský chemik Louis Pasteur po létech vyčerpávající práce vyvinul vakcínu (jež využívala sušenou míchu králíků), která účinkovala nejen na vzteklé psy, ale také na lidi. Pasteurova vakcína se lišila od většiny vakcín, které známe dnes. Neaplikovala se jako prevence proti nemoci, ale pro její vyléčení. Tato vakcína se s různými pozdějšími zdokonaleními nadále využívala po celé století. V poslední době byli vyvinuty účinnější vakcíny nejen pro lidi, ale také pro psy, kočky, ovce, skot a koně. Západní, střední a východní Evropa včetně ruské federace donedávna hlásila méně než 50 úmrtí na vzteklinu za rok. Na celém světě je každý rok očkováno 50 milionů psů, ale v některých částech Afriky a Asie není bohužel očkování psů dostatečně vysoké, proto se cyklus přenosu vztekliny stále neprolomil. Zdrojem nákazy jsou nejčastěji psi, opice, netopýři a dále jen teplokrevní savci jako např. mývalové, skunci, lišky apod.

PasteurLouis Pasteur (27. 12. 1822 – 28. 9.1895) francouzský biolog, chemik a lékař.

Narodil se v městě Dôle ve východní Francii do rodiny chudého koželuha, který si představoval, že Louis bude pokračovat v jeho řemeslu. Jeho přání se ovšem naštěstí nevyplnilo. Synovy známky, píle a silná vůle otce přesvědčily ve změně názoru a Louis byl poslán na vysokou školu, kde studoval přírodní vědy. V té době se jeho genialita ještě neprojevila, dokonce byl jedním profesorem označen jako průměrný žák. V roce 1847, ve svých dvaceti letech, promoval jako doktor přírodních věd a brzy dokázal, že úsudek onoho profesora byl mylný. Nastoupil na katedru chemie na štrasburské univerzitě a ve svých dvaceti šesti letech ohromil veřejnost svým výzkumem zrcadlových izomerů kyseliny vinné. Mezitím se seznámil s dcerou rektora univerzity, Marií Laurentovou a brzy poté se s ní i oženil. Měli celkem pět dětí, ale bohužel tři z nich zemřely na tyfus, což Pasteura natolik ovlivnilo, že začal hledat léčbu na toto závažné onemocnění. Začal se zabývat studiem fermentace a záhy dokázal, že kvašení mají na svědomí určité druhy mikroorganismů, které mohou působit v kvasících nápojích nežádoucí účinky. Začal se domnívat, že některé druhy mikroorganismů mohou být pro lidi i zvířata velmi škodlivá. Pasteur nebyl první, kdo přišel s myšlenkou, že choroby způsobují bakterie. K podobným hypotézám dospěli již dřív Girolamo Fracastoro, Friedrich Henle a další. Byl ale prvním, kdo nesčetnými pokusy a názornými důkazy, přesvědčil vědeckou obec, že teorie účinku bakterií na živý organismus je správná. Jestliže nemoci způsobují bakterie, zdálo se logické, že se dá nemocem předcházet, když se škodlivým bakteriím zabrání, aby pronikly do lidského těla. Proto Pasteur apeloval na lékaře, aby požívali antiseptických metod. Dokázal ovlivnit Josepha Listera natolik, že ten tyto metody zavedl do chirurgické praxe. Pasteur také objevil, že se škodlivé bakterie dostávají do těla díky jídlu a nápojům. Vyvinul techniku ničení mikroorganismů v nápojích, ta byla po něm pojmenována pasterizací. V červenci roku 1885, dosáhl svého nejproslulejšího objevu vyvinutím techniky očkování lidí proti vzteklině. Svou první vakcínu aplikoval malému chlapci Josephu Meisterovi, který byl silně pokousán psem trpícím vzteklinou. Pasteur injekce aplikoval vždy po deseti dnech, až se mu nakonec povedlo chlapce zachránit. V následujících letech byly základní myšlenky Pasteura v lékařské vědě uplatňovány a díky nim i vyvinuty očkovací látky proti mnoha dalším vážným chorobám a dokonce i proti tyfu. V roce 1888 se v Paříži otevřel nový výzkumný „ Pasteurův institut“. Po smrti Louise Pasteura byly jeho ostatky uchovávány právě v tomto institutu. Tragickou okolností bylo, že se v tomto výzkumném centru zastřelil zachráněný chlapec Joseph Meister, který zde pracoval jako vrátný. Stalo se to roku 1940 po pádu Francie. Důvodem bylo, že se mu nepodařilo zabránit nacistům ve vstupu do krypty.

Zdroj : DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5. www.wikipedie.org, www.encyclopedia.com

KontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontakty