Chagasova nemoc – americká trypanosomiáza

Chronická parazitická infekce přenášená plošticí rodu Triatominae, jíž se rovněž říká ploštice zákeřnice. Nemoc se objevuje pouze na západní polokouli a je endemická v mnoha oblastech Jižní a Střední Ameriky, také v Mexiku. Parazitický prvok Trypanosoma cruzi, který Chagasovu nemoc vyvolává, se přenáší ve výkalech ploštice zákeřnice, které se mnutím dostanou do očí, sliznic, oděrek člověka. Parazit si prorazí cestu do krevního oběhu a usadí se v tkáních oběti, kde se binárním štěpením rozmnoží. Ploštice mohou rovněž nasát parazita z krve infikované osoby, parazit se poté vyvíjí ve středním střevě ploštice a sestupuje do jejího koncového střeva, připravený zabíjet další oběti. Infekce ve střevech zákeřnice přetrvává celý život, který trvá zhruba dva roky. Chagasova nemoc může vykazovat mnoho symptomů od nepravidelného bušení srdce, poruchy trávení, nadýmání až po neurologické problémy. Postižení procházejí počáteční akutní fází horeček, vyskytují se zduřelé lymfatické uzliny, jež mohou být v ojedinělých případech (zvláště u dětí) smrtelné. Nejlépe rozpoznávaný příznak tohoto onemocnění je napuchnutí očního víčka, jež je nejblíže k bodnutí nebo místu výkalu způsobeným plošticí. Ve většině případů začíná být krutý atak parazita na lidského hostitele patrný až po deseti letech, kdy se projeví chronické problémy. Do té doby parazit napadne některé tělesné orgány, způsobí zduření srdce, může poškodit střeva, jícen a dochází k předčasné smrti, především na selhání srdce. Dlouhá doba latence ztěžuje včasnou diagnózu a následnou léčbu. Nemoc popsali v 16. století portugalští a španělští cestovatelé v Jižní Americe jako zvyky „líbajícího brouka“, v roce 1835 popisuje Charles Darwin štípnutí obrovskou plošticí rodu Triatoma. Průlom v identifikaci této parazitické infekce přichází s mladým brazilským lékařem Carlosem Chagasem. V roce 1909 identifikoval parazita a roli ploštice Triatoma při jeho přenosu a ohlásil objev nové lidské trypanosomiázy. Tento objev byl obdivuhodným úspěchem, přesto však Chagas nedokázal rozluštit způsob přenosu. Domníval se, že se parazit do těla dostává bodnutím ploštice. O tři roky později Pařížan Émile Brumpt dokázal, že choroba se přenáší infikovanými výkaly ploštice zákeřnice. Ve 40. letech 20. století se jako celkem účinnou léčbou osvědčili organochlorinové insekticidy jako BHC a dieldrin. Chagasova nemoc má mnoho složitých a záhadných aspektů, které jsou vážnou překážkou při její kontrole. Zjistilo se, že infekce se může přenášet také krevní transfúzí, transplantací infikovaných orgánů, z matek na ještě nenarozené děti, kojením, ale také pojídáním masa znečištěného výkaly zákeřnice. V 80. letech 20. století se odhadovalo, že v Latinské Americe je nakaženo více než dvacet milionů lidí. Od té doby se počet nakažených stále snižoval. Díky Světové zdravotnické organizaci WHO vznikl v roce 2001 nový program na likvidaci Chagasovy nemoci. Kromě léků se také řeší hubení zákeřnic v lidských obydlích použitím insekticidů. Při výstavbě domů se přestávají používat stěny z vepřovice a doškové střechy, jsou nahrazeny omítnutými stěnami a kovovými střechami, jež nejsou pro zákeřnice lákavé. V současné době se počet nakažených snížil na cca 10 milionů a boj s touto infekční chorobou neustává.

Carlos Ribeiro Justiniano Chagas (9. 7. 1879 – 8. 11. 1934)

brazilský lékař, vědec a bakteriolog

Carlos Chagas se narodil ve městě Oliveira jako druhý syn z pěti dětí. Jeho rodina pěstovala kávu. Když byly Carlosovi čtyři roky , zemřel mu otec a malý Carlos pomáhal matce s pěstováním. V rodném městě žili také jeho strýcové, z nichž dva vystudovali práva v São Paulu, třetí strýc vystudoval medicínu a provozoval ve městě pečovatelský dům. Ten ovlivnil Carlose v budoucí lékařské kariéře. V osmi letech, již gramotný Carlos Chagas, nastoupil do internátní jezuitské školy v São Paulu. Když ukončil středoškolské vzdělání, na přání své matky, která si pro něj přála titul inženýra, studoval báňskou školu v Ouro Preto. Zkoušky nakonec nesložil a vrátil se zpět do rodného města. Zde na něj již čekal strýc (také Carlos Chagas), aby jej i jeho matku přesvědčil o studiu medicíny. Tak se stalo, že roku 1897 nastupuje mladý Chagas na lékařskou univerzitu v Rio de Janeiru. Velký vliv na něj měli dva profesoři. Miguel Couto, který jej zasvětil do postupů moderní kliniky a Francisco Fajardo ve studiích tropických nemocí (zejména malárie). Před Chagasem se otevřely dvě cesty klinického a vědeckého výzkumu. V roce 1902 obdržel diplom a o rok později nastoupil lékařskou praxi v nově otevřeném výzkumném ústavu, vedeném ředitelem Oswaldem Cruzem. V červnu roku 1907 byl Chagas poslán do Minas Gerais v brazilském vnitrozemí, kde měl zkoumat a kontrolovat vážnou epidemii malárie. Zde ho zaujaly časté stížnosti obyvatel na hmyz, který obývá lidské příbytky a po zhasnutí světla útočí na člověka. Chagas navštívil mnoho příbytků, aby o tomto hmyzu zjistil více. Během jednoho roku identifikoval parazita a roli ploštice Triatoma při jeho přenosu. Parazité se zdáli být podobní (s nepatrnou odchylkou) parazitům, které byly krátce předtím označeny za příčinu africké trypanosomiázy (spavé nemoci). Některé ploštice zaslal do instititutu Oswalsa Cruze, kde vyšlo najevo, že parazité u opic vyvolávají chorobu. Tak se Chagas ujistil, že jde o nový druh trypanozómy , kterou nazval na počest svého mentora a přítele Trypanosoma cruzi. V roce 1909 předseda výboru Národní akademie medicíny Miguel Couto (bývalý Chagasův profesor), nazval onemocnění Chagasova nemoc. Sám Chagas, ze své skromnosti nazýval nemoc americkou trypanosomiázou. V Evropě, zejména v Německu a Francii, vzbudil tento objev velikou pozornost. V roce 1910 byl Chagas povýšen na vedoucího oddělení vědeckého ústavu. Svůj život zasvětil studiu a bádání. V roce 1919 byl jmenován ředitelem Národního odboru veřejného zdraví a prosazuje názor, že v lékařské vědě by měly být vždy úzké vazby mezi výukou a výzkumem. Prosazuje studia v medicíně zaměřené na tropické nemoci. Carlos Chagas zemřel náhle na infarkt ve svých 55 letech.

-id-

Zdroj:

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
Chagasova choroba. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 28. 2. 2015 [cit. 2015-11-04].
Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chagasova_choroba