Dětská obrna (Poliomyelitis)

Krutá nemoc, která v průběhu minulého století ochromila mnoho lidí, převážně dětí. Ve většině případech vyvolává obrna pouze mírné onemocnění, ale v některých případech může virus napadnout centrální nervový systém, dochází ke svalové degeneraci a posléze nastává ochrnutí částí těla.  První náznaky této choroby se objevily na obrazech ze starého Egypta, kde je znázorněn kněz s deformovanou nohou, typickou pro obrnu. Vážnou pozornost začala přitahovat obrna v 19. století. První případ, který byl popsán jako poliomyelitida, se objevil v roce 1916 v Brooklynu ve městě New York. Malá pacientka zápasila o každé nadechnutí, měla vysokou horečku, byla v deliriu a měla silné bolesti. Poté ztratila cit v nožkách. V této době byla dětská obrna beznadějnou diagnózou a lékaři neznali žádnou léčbu. Během následujícího roku bylo v New Yorku zaznamenáno cca 9000 případů, z nichž některé oběti zůstaly trvale ochrnuté a asi třetina pacientů (převážně dětí) zemřela. Bohaté rodiny utíkaly na venkov, zatímco chudí zůstávali v zamořeném městě. Na domech visely varovné plakáty a zmrzačené děti byly násilím přemísťovány do izolačních nemocnic. Kočky a psi se jako možní přenašeči zabíjeli, veřejná místa byla zavírána. Město páchlo dezinfekcí. Po celých Spojených státech bylo zaznamenáno 27 000 případů obrny. Stále se nevědělo, jakým způsobem se nemoc přenáší, vše byly jen domněnky. Příčinou mělo být letní ovoce, zmrzlina, červy v tlustém střevě, plesnivá mouka, dokonce i banány infikované tarantulemi. Pak se ale objevila myšlenka, že zárodky obrny přenáší moucha domácí. Nastal okamžik, kdy se začaly razit útoky na tento hmyz. Byly zapečeťovány popelnice, domy byly chráněny zástěnami, plácačky na mouchy byly doménou každé domácnosti. Dnes již víme, že enterovirus obrny se přijme v potravě, projde do střev, vyloučí se ve výkalech a poté infikuje dalšího člověka. Tento způsob přenosu se nazývá fekálně-orální trasou. Zvláštní ovšem je, že u nemoci dochází asi jen u 1% všech nakažených k ochrnutí, zatímco u zbylých pacientů se nemoc projevuje pouze horečkou bez žádných symptomů. První, kdo dokázal, že je obrna nakažlivá, byl rakouský lékař a biolog Karl Landsteiner. Vpíchl opici emulzi připravenou z míchy oběti obrny a zanedlouho se virus přenesl i na další opici. O dvacet let později vyvíjejí Philip Drinker a Louis Shaw v americkém Bostonu vzduchotěsnou komoru, která vhání vzduch do plic ochrnutého pacienta trpícího obrnou a opět vzduch vypuzuje. Tím se u pacientů s dýchacími problémy zajistila dočasná pomoc a čas k opětovnému nabytí vlastní síly v dýchacích svalech. Ve 30. letech 20. století začala řádová sestra Elizabeth Kennyová razit alternativní přístup, jenž měl postavit pacienty na nohy. Přestala používat postroje, dlahy a sádry, které pacienty znehybňovaly a omezovaly je v používání ochrnutých údů. Namísto toho zvolila metodu, která kombinovala fyzické a psychologické postupy, jako např. horké zábaly, šetrné rozcvičování svalů, optimismus a odhodlání. Na mnoho pacientů její metoda zabrala, umožnila jim používat oslabené končetiny a tak jim darovala nový život. Její metody na tu dobu byly velmi kontroverzní, přesto až do své smrti trvala na zásadě „ připomenout mozku, jak chodit“. Po její smrti zasáhla USA nová rozsáhlejší vlna epidemie obrny. Naštěstí v té době již vyvinul americký virolog Jonas Salk vakcínu a přes noc se stal národním hrdinou. Jeho vakcína byla založena na deaktivovaném (mrtvém) viru obrny a aplikovala se injekcí. Další americký vědec Albert Sabin vyvinul vakcínu, která se podávala orálně a oproti Salkově vakcíně skýtala četné výhody. Tak vznikl jeden z největších sporů historie lékařství.  Od začátku 60. let 20. století se akceptovanou normou ve většině zemí stala Sabinova orální vakcína. Dnes je obrna na pokraji celosvětové eliminace. Endemickou zůstává již jen v několika státech světa, jako např. v Nigérii, Afghánistánu, Kamerunu, Etiopii ad. V loňském roce byl zaznamenán nález divokého polioviru v Izraeli a Brazílii. Díky vysoké proočkovanosti v těchto zemích se výskyt původce zatím obešel bez onemocnění.

 

Elizabeth Kennyová ( 20. 9. 1880 – 30. 11.1952) australská zdravotní sestra

elizabethElizabeth Kennyová se narodila v Novém Jižním Walesu. Její otec byl původem z Irska a pracoval jako farmář na různých farmách v Novém Jižním Walesu a Queenslandu. Rodina se neustále stěhovala. Malé Elizabeth se dostávalo velmi omezeného vzdělání, převážně v malých základních školách a také od své matky, která jí byla domácím učitelem. Když bylo Elizabeth 17 let, zlomila si zápěstí při pádu z koně, což předurčilo její osud. Otec ji odvezl do nemocnice do Aeneas k lékaři McDonellovi, od kterého se během své rekonvalescence učila anatomii člověka. Tak začalo jejich celoživotní přátelství a McDonnell se stal jejím poradcem. O rok později pomáhala jako neakreditovaná zdravotní sestra v okrese Clifton. Ve svých dvaceti letech se vrátila zpět do Walesu, kde začala žít u svého bratrance a pokoušela se získat základní ošetřovatelské vzdělání. Příležitost dostala až ve válce, kdy začala pracovat jako zdravotní sestra v britské armádě na vojenské lodi. Kennyová dosáhla hodnosti poručíka a konečně čestný titul „ sestry“. V té době se mnoho lidí domnívalo, že je řádovou sestrou, ale nebylo tomu tak, Elizabeth nebyla věřící. Již v předválečném období se setkávala s pacienty trpícími obrnou a díky svým postřehům začala razit alternativní léčbu. Vyhřívané vlněné tkaniny a pravidelná svalová cvičení výrazně napomáhají zmírnění bolesti. Svůj inovativní přístup představila nejen v australské domovině, ale také v Anglii a USA. Přestože měla Elizabeth velkou podporu od svých pacientů a jejich rodin, ze strany lékařů, kteří na metodu imobilizace nevěřili, byla kritizována. Její metody nebyly podloženy vědeckými podklady, byla pouze sestrou a navíc ženou, která se odvážila zpochybnit lékařskou autoritu. Nechápala, proč je třeba dokazovat účinky léčby vědeckými podklady, když výsledky byly patrné již na první pohled. V roce 1940 odcestovala se svou adoptivní dcerou Marií do Ameriky, prezentovat svou metodu pro léčbu obrny americkým lékařům. Úspěch sklidila v Minnesotě, kde z ní byli lékaři Miland Knapp a John Pohl velmi překvapeni. Poskytli ji základnu, kde zůstala 11 let. V roce 1950 byla vynalezena vakcína, která Kennyovou osvobodila od neustálého tlaku. V té době již trpěla Parkinsonovou nemocí a její stav se zhoršoval. V roce 1951 se vrátila zpět do Austrálie, kde po roce zemřela. Během svého života napsala o léčbě obrny několik knih, založila ústavy pro nemocné po celém světě. Vyškolila mnoho rehabilitačních pracovníků a vnesla do rehabilitace nové progresivní prvky. Dokonce byla pozvána do české republiky akademikem Hennerem a od roku 1949 se její metodika začala používat v mnoha českých nemocnicích a rehabilitačních zařízeních.

-id-

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5. www.wikipedie.org, www.encyclopedia.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontakty