Mor (Pestis) zavinil několik z nejhorších katastrof v historii lidstva a nejednou změnil běh dějin. Dýmějový mor působí bakterie Yersinia pestis, kterou na člověka přenášejí především blechy z hlodavců, zejména krys obecných, Rattus rattus. Historie moru patří k nejhrůznějším a zároveň nejvíce fascinujícím lékařským záhadám.

Počátečními příznaky nemoci jsou tvrdé napuchnuté zánětlivé zduřeliny na mízních uzlinách, ve slabinách, podpaží nebo na krku v okolí blešího bodnutí – dýmějový mor. Mor se může změnit v plicní formu, kdy se bacily dostanou do plic; jestliže k tomu dojde, může se choroba přenést přímo z jednoho člověka na druhého. Septikemická forma je nejsmrtelnější ze všech: v tomto případě vniknou bacily přímo do krevního oběhu a vedou ke krvácivosti, při níž je tělo pokryto zlověstnými černými „stigmaty“. Pokud není léčen, zahubí dýmějový mor až 60% obětí, plicní mor zhruba 90% a septikemický mor doslova 100%.

Morové epidemie:

latinský výraz pro mor, plaga, jenž je odvozený z řeckého plege, znamená „úder“ či „ránu“. Mnohdy se ho však používalo i pro jiné ničivé epidemie, jejichž identita zůstává neznámá, zřejmě však nešlo o dýmějový mor. V historii nemoci jsou zaznamenány tři velké morové epidemie.

Justiniánský mor v letech 541-544

Rozšířil se za vlády císaře Justiniána v Konstantinopoli z Egypta do Evropy a je možné že sehrál určitou roli při konečném rozpadu římské říše. Mor hubil až 10 000 lidí denně a šířil se jako stepní požár. Byzantský kronikář Procopius z Caesarey živě popsal hrůzy této epidemie, „jež bezmála vyhubila celou lidskou rasu“. Příznaky obětí naznačují, že zde řádila jak dýmějová, tak plicní forma choroby.

Černá smrt – 14. stol.

Propuknutí druhého cyklu moru – katastrofické černé smrti, jež se v polovině 14. stol. rozšířila z Asie na Blízký východ, do severní Afriky a Evropy – se pevně vrylo do představivosti lidí. Popisy zduřelin lymfatických uzlin velkých jako vejce nebo dokonce jako jablko, k tomu skvrny, vředy, modřiny, černé puchýře a vykašlávání krve, zvratků a hlenu naznačují, že černá smrt byla kombinací dýmějové, septikemické a plicní formy moru. Řada historiků se shoduje, že jenom v Evropě zemřelo v rozmezí několika let, od roku 1347 do roku 1353, minimálně 25 milionů lidí, tedy více než jedna třetina obyvatel Evropy.

Kde a proč černá smrt začala, není úplně jisté. Je možné, že vypukla někde ve stepích Střední Asie ve 30. letech 14. století a pak se šířila na západ po karavanních cestách. Nejpůsobivější vylíčení jejího zavlečení do Evropy – byť ne nezbytně nejpravdivější – začíná na krymském pobřeží Černého moře v obchodním stanovišti dnešní Theodosia, kde byla skupina janovských kupců uvězněna obléhajícími Tatary. Když útočníky postihl mor, byli nuceni ustoupit a nechali za sebou stovky nepohřbených mrtvých. Ne všichni janovští kupci zahynuli, někteří unikli a tak nevědomky zanesli chorobu zpátky s sebou na pobřeží Středozemního moře. Černá smrt tak dorazila do Evropy.

Pojem „černá smrt“ se začal razit teprve později, přičemž slovo „černá“ se vztahuje zřejmě k čisté hrůznosti nákazy a zčernalým tělům jejích obětí. Nákaza moru v podstatě zasáhla celou Evropu, jen tam, kde bylo řídké osídlení nebo místo bylo izolováno od obchodních cest, bylo od moru ušetřeno.

  1. – 18. století

Po řádění černé smrti mor nezmizel, i nadále si vybíral svou krutou daň v různých částech Evropy. Odhaduje se, že za tuto dobu zemřelo na mor asi 50 milionů Evropanů.

Např. Velký londýnský mor v letech 1665-1666 zahubil 70-100 tisíc lidí nebo mor vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i české země a vyžádal si zde na 100 000 obětí.

  1. – 20. st. století

Třetí morová pandemie moru zasáhla poprvé Severní Ameriku, kam se rozšířila z Číny, kde zasáhla milióny obětí. V té době však již byl v Americe znám přenašeč nemocí a byla zahájena masivní kampaň úřadů, které občany instruovali, jak se mají chovat.

I v dnešní době mor přetrvává, s výjimkou západní Evropy stále jsou hlášeny oblasti, kde se mor vyskytl. K zvládnutí této nemoci existují dnes antibiotika a vakcína, jež poskytují určitou ochranu, přesto je mor dodnes nemocí, která nás může děsit a zarážet.

Alexandre Yersin (1863–1943)

yersinAlexandre Yersin (1863–1943) byl představitelem francouzské mikrobiologické školy, která se v druhé polovině 19. stol. zformovala kolem vědeckého velikána a zakladatele mikrobiologie Louise Pasteura (1822–95). Yersin patřil k nejdůležitějším, ale nikoli k typickým představitelům této školy. Působil v tehdejším hlavním proudu mikrobiologie, kterým bylo objevování nových druhů patogenních bakterií a vývoj vakcín proti nim. Podnikal však také dobrodružné výpravy do nezmapovaných končin Francouzské Indočíny a většinu svého života nestrávil ve Francii, ale ve městě Nha Trang na jihu dnešního Vietnamu. Ve Francouzské Indočíně zakládal a vedl odnože Pasteurova ústavu, takže tam postupně vznikla nejhustší síť těchto institucí ve světě. Kromě vědecké práce a medicínské praxe v Indočíně se také snažil pomáhat jinak a přinést prospěch místním obyvatelům zaváděním nových užitkových rostlin.

Yersin se narodil v r. 1863 ve švýcarském Lavaux (kanton Vaud). Otec zemřel krátce před jeho narozením, a tak Alexandra spolu se dvěma sourozenci vychovávala matka. Po středoškolských studiích v Lausanne a v hesenském Marburgu vystudoval medicínu v Paříži.

Na pozvání vynikajícího Pasteurova spolupracovníka Emila Rouxe začal Yersin pracovat v Pasteurově laboratoři na vývoji antitoxinu proti vzteklině.

Yersin se pak společně s Rouxem věnoval původci záškrtu Corynebacterium diphteriae a r. 1889 poprvé popsali jeho toxický produkt jako látku, kterou bakterie uvolňuje do kultivačního média. Záškrtový toxin v organismu působí nezávisle na bakterii. Tento nález vlastně umožnil vývoj tzv. toxoidních vakcín, které neobsahují celé buňky patogena, ale inaktivovaný toxin.

Krátce nato nastal ve slibně se rýsující Yersinově kariéře nečekaný zlom. K překvapení kolegů se rozhodl, že každodenní práce v laboratoři, jakkoli vysoce ceněná díky obrovské prestiži „otce zakladatele“ L. Pasteura, ho neuspokojuje. Možná mu celkově nevyhovovala ani velkoměstská Paříž; Yersin je popisován současníky jako člověk spíše plachý a méně společenský.

Yersina zlákala Francouzská Indočína, kde chtěl po vzoru Davida Livingstona objevovat a zmapovat neznámá území. Na doporučení L. Pasteura získal místo lodního lékaře, později se stal důstojníkem a členem vojenské francouzské koloniální zdravotní služby. Zúčastnil se tří nebezpečných expedicí do vnitrozemí, výsledkem byly mapy a fotografie dosud nezmapovaného území a nalezení klimaticky příznivého místa pro rekonvalescenci koloniálních vojáků a úředníků. Za kartografickou činnost byl Yersin vyznamenán. Na těchto cestách se též věnoval medicínské geografii. O všech svých cestách si vedl podrobné deníkové záznamy, z nichž vyplývá i jeho značná osobní statečnost.

V r. 1894 dosáhl Yersin svého největšího mikrobiologického objevu. Z pověření francouzské vlády a Pasteurova ústavu odjel do Hongkongu, kde vypukla morová epidemie jako nejhmatatelnější důkaz nastupující třetí morové pandemie. Hrozilo rozšíření morové epidemie do přístavů i do přilehlé oblasti. Také japonská vláda poslala do oblasti zkušeného o 10 let staršího odchovance berlínského Kmochova ústavu, mikrobiologa Japonce Shibasabura Kitasata (1853–1931), který objevil původce tetanu. Mezi pařížskou a berlínskou školou probíhal ostrý boj o prvenství a nemalou roli v hrála v tomto boji i národnostní řevnivost. Proto i soupeření mezi Yersinem a Kitasatou bylo vnímáno jako souboj o prvenství mezi dvěma vědeckými školami. Významnou roli v tomto soupeření sehrál i 28 letý skotský lékař James Alfred Lowson, který se zasloužil o organizaci v podstatě násilné izolace nemocných morem od ostatních pacientů, kteří se léčili tradiční čínskou medicínou. Pro Lawsona byl jasným favoritem starší a zkušenější Kitasato a proto mu poskytl laboratoř a umožnil přístup k pacientům, zatímco Yersin musel pracovat v mnohem skromnějších podmínkách. Lawson měl též své vědecké ambice a pravděpodobně stál za uspěchaným zveřejněním výsledků Kitasaty v odborném tisku. Byl toho názoru, že dosavadní důkazy pro objev původce moru, tedy pozorování charakteristické bakterie jak v krvi nemocných, tak ve vzorcích tkání zemřelých, spolu s úspěšnou kultivací této bakterie na myších jsou již dostatečné pro zveřejnění. Kitasato tak publikoval svůj objev původce moru jako první. Avšak teprve u důkladnějšího a pozdějšího článku Yersina v časopisech z r. 1894 je nepochybné, že jde skutečně o popis bakterie, kterou dnes známe jako původce moru a později nazvané Yersinia pestis. Spor, komu přísluší prvenství se vedl dlouho. Ještě v roce 1976 byla uveřejněna analýza sporu mezi Yersinem a Kitasatem, která shrnuje argumenty pro Yersinovoo prvenství a rozebírá možné zdroje chyb, kterých se Kitasato dopustil. Jde však i zde o pouhou spekulaci a těžko někdo odhalí, jak to doopravdy bylo. Bezprostředně po objevu původce moru začal Yersin a jeho spolupracovníci z Pasteurova ústavu vyvíjet antitoxin proti moru. Zatím však nebyla vyřešena otázka, jak se mor šíří. Yersin spekuloval, že by se mohl mor šířit prostřednictvím krys, teprve však v roce 1898 Masanori Ogata a Paul-Louis Simond zjistili, že se mor přenáší z krys na lidi bodnutím blechy. Po této významné životní epizodě se Yersin natrvalo usadil v přístavu Nha Trang a stal se klíčovou postavou francouzské mikrobiologie v Indočíně. Věnoval se jak výzkumu, tak zakládání výzkumných institucí, laboratoří a škol. Vedle této práce v oblasti lékařské mikrobiologie se Yersin pokusil úspěšně aklimatizovat některé cizí druhy užitkových rostlin. Yersin zemřel ve svém domě v Nha Trangu v r. 1943.

-zd-

Zdroj:

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.

KONOPÁSEK, Ivo. Alexandre Yersin: mikrobiolog, lékařský geograf a dobrodinec Francouzské Indočíny. Živa: časopis přírodnický. Praha: Academia, 2014, (4), LXIX – LXXI. ISSN 0044-4812.

Mor. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 25. 5. 2016 [cit. 2015-28-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mor

Pestis. Velký lékařský slovník on-line [online]. Praha: Maxdorf, © 2008 – [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/pestis

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontakty