Akutní virové onemocnění patřící svého času k nejobávanějším onemocněním všech chorob. Žlutá zimnice se objevila již na přelomu 16. a 17. století, kdy Evropané zkoumali celý svět. Námořníci, vojáci a otroci s velkou pravděpodobností zavlekli tento virus z Afriky do Nového světa. Nemoc byla mezi námořníky tak běžná, že infikované lodi vyvěšovaly speciální vlajky a byly izolovány mimo přístavy. Námořníci ani cestující nesměli až čtyřicet dní opustit loď. Onemocnění se projevuje zežloutnutím, oběti zvracejí černou krev, která je výsledkem vnitřního krvácení, zvláště do žaludku a střevního traktu. Může rovněž docházet k hojnému krvácení z očí, nosu, dásní a konečníku. Žlutá zimnice se z hlediska závažnosti může lišit. V některých případech proběhne jako mírné onemocnění, jež má krátké trvání. V nejhorších případech napadá virus játra (kde vyvolá žloutenku) a ledviny. Zhruba 20 až 50% pacientů při této těžké formě umírá. Pro národy Nového světa byla choroba čímsi záhadným. Někteří dávali vinu špíně a odpornému zápachu, proto se pálily v ulicích aromatické byliny. Jiní se domnívali, že jde o nakažlivou nemoc přenášenou z jednoho člověka na druhého. Až počátkem 80. let 19. století dospěl kubánský lékař Carlos Finlay díky řadě pokusů k domněnce, že žlutou zimnici přenášejí komáři. Tuto domněnku potvrdil v roce 1900 americký armádní lékař Walter Reed a prokázal, že virus se přenáší bodnutím tropického komára Aedes aegypti. Tragické bylo, že po svém objevu Walter Reed záhy zemřel na zánět slepého střeva. Díky odhalení komářího vektoru začaly být uplatňovány různé strategie, jež měly následně zbavit města komárů. Samička Aedes aegyptis klade vajíčka do jakékoliv zásobárny vody. Nádoby se proto natíraly olejem, domy byly opatřovány ochrannými zástěnami a zasypávány insekticidním pyretrovým práškem. Pacienti byli izolováni a pokoje pro nemocné byly opatřeny sítěmi proti komárům. V roce 1882 zahájil americký armádní lékař William Gorgas vyhlazovací kampaň proti komárům v Havaně. Sám se žlutou zimnicí také nakazil, ale přežil ji a tak se stal vůči ní imunní. Do roku 1901 bylo město choroby zbaveno. Ve 30. letech 20. století se zjistilo, že žlutá zimnice je virové onemocnění a stala se tak první lidskou nemocí, která byla takto identifikována. Ve stejném desetiletí vyvinul jihoafrický lékař a bakteriolog Max Theiler první efektivní vakcínu. V současné době je zaznamenáno cca 200 000 případů a ročně zhruba 30 000 úmrtí. Výskyt zimnice nebyl kupodivu nikdy hlášen v Asii, přestože její vektor A. aegypti je zde zastoupen v hojném počtu.  Problémem ovšem zůstává objev vektorů v džungli Jižní Ameriky, v Amazonii a afrických deštných pralesech. Dnes se do těchto doposud řídce obydlených oblastí stěhují lidé a žlutá zimnice proto zůstává pro 21. století stále hrozbou.

Max Theiler (30. 1. 1899 – 11. 8. 1972)

jihoafrický lékař a bakteriolog

maxMax Theiler se narodil jako jeden ze čtyř dětí Arnolda a Emmy Theilerových. Jeho otec byl známý veterinární vědec. Max se narodil v Pretorii v Jižní Africe. Zde také začal chodit do místní školy s výjimkou jednoho roku, kdy chodil do školy v Basileji ve Švýcarsku. Jeho otec byl původem Švýcar. V roce 1916 nastoupil na fakultu zdravotnických věd v Capetownu, kde pobyl dva roky a poté odjel do Londýna, kde začal studovat tropické lékařství na tamní Lékařské fakultě. V roce 1922 získal lékařský diplom a také licenci královské vysoké školy lékařů a stal se členem královské vysoké školy chirurgů. Téhož roku nastoupil na oddělení tropické medicíny bostonské Lékařské fakulty v Massachusetts. Nejprve jako asistent, později byl jmenován instruktorem. Zde se zabýval převážně amébní úplavicí a žlutou zimnicí. Roku 1927 se svými kolegy prokázal, že příčinou žluté zimnice nebyla bakterie, ale filtrovatelný virus. Navrhl také, že pro výzkum nemoci je možné využít myší namísto doposud používaných opic. Náklady výzkumů byly tímto značně sníženy. V roce 1930 se připojil k personálu Mezinárodní zdravotnické divize Rockefellerovy nadace medicíny a veřejného zdraví. Tady Theiler začal se svými spolupracovníky pracovat na vývoji vakcíny proti žluté zimnici. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a přišel ve formě standardizované vakcíny 17 D. První pokusy s touto vakcínou začaly v roce 1938 v Brazílii a byly velmi úspěšné. Od té doby se použilo zhruba 400 milionů dávek a potvrdilo se, že vakcína 17 D je velmi bezpečný a spolehlivý lék. V současné době je vakcína stále používána. V ústavu Rockefellerovy nadace pracoval také na výzkumech horečky dengue a japonské encefalitidy. V roce 1951 byl Theiler oceněn Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu, díky vakcíně 17 D. Toho samého roku byl jmenován ředitelem laboratoří divize Rockefellerovy nadace medicíny v New Yorku. Ve svém soukromém životě byl Max Theiler známý jako velice jemný a mimořádně skromný člověk. Byl ženatý s Lillian Grahamovou, se kterou měl dceru. I když v roce 1923 do Spojených států emigroval a zůstal tam až do své smrti, nikdy nepožádal o americké občanství. Zemřel v roce 1972 ve věku 72 let.

-id-

 

Zdroj:

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
Žlutá zimnice. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 25. 5. 2015 [cit. 2015-28-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDlut%C3%A1_zimnice

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontaktyKontakty