Břišní tyfus

Onemocnění způsobené bakterií Salmonella typhi. Tato bakterie se tvoří v potravinách a vodě, které jsou zamořeny lidskými výkaly a šíří se v oblastech se špatnými sanitárními a nedostatečnými hygienickými podmínkami. Břišní tyfus působí řadu symptomů, mezi něž patří bolesti v břiše, oslepující bolest hlavy, vyrážka a především vysoké horečky. Pokud se nemoc neléčí, může být i smrtelná. Tato choroba se u lidstva vyskytuje již po staletí, ale v minulosti se nedala přesněji identifikovat a často byla zaměňována s jinými infekčními chorobami doprovázenými horečkou. V roce 1829 francouzský lékař Pierre Louis označí chorobu termínem „typhoid“ (v překladu „ jako tyfus“) a vědci začínají rozlišovat břišní a skvrnitý tyfus. O třicet let později postihl Londýn příšerný pach nezpracovaných splašků, které pluly v řece Temži. Poslanci Dolní sněmovny, i přestože měli zakryty okna závěsy namočenými v dezinfekčním prostředku hydroxidu vápenatého, nemohli pracovat. Lidé z tohoto zápachu i zvraceli a všeobecně se soudilo, že samotný zápach je příčinou smrtelných infekcí. Na břišní tyfus v té době zemřel také princ Albert v pouhých 42 letech. V polovině 19 století se z hlediska špatné hygieny Londýn od ostatních evropských a amerických metropolí nelišil. Na špatné hygienické podmínky a hrůzyplnou špínu upozornil londýnské lékaře právě Velký puch. Horečnatá onemocnění nesla vinu na velkém podílu úmrtí a smrt Alberta poukázala, že infekční onemocnění nepostihuje jen chudinu. V roce 1873 se začal britský epidemiolog William Budd zabývat zprávami o úmrtích a chmurné předpovědi, že vše prostupující zápach povede ke zvýšení úmrtí, mu nedopřávaly klidu. Budd pojal podezření, že chorobu nepůsobí zápach, ale něco kontaminovaného ve vodě a začal prosazovat dezinfekci jako prevenci proti šíření břišního tyfu. Počátkem 80. let 19. století se nakonec ukázalo, že měl pravdu. Skupina německých vědců izolovala a kultivovala bacil tyfu. V roce 1896 vyvinul Fernand Widal diagnostický test břišního tyfu, který pomohl vyřešit záhadu případu „Tyfové Mary“. Tato žena byla vynikající kuchařkou na Long Islandu. Lidé trávící dovolenou, si ji najímali, protože její jídla byla vyhlášená. Bohužel mnoho rodin poté onemocnělo břišním tyfem. Nakonec se zjistilo, že Mary Mallonová je zdravý bacilonosič a její stolice plná bacilů břišního tyfu. Díky tomuto případu se zjistilo, že nakažení tyfem, kteří se zotaví, mohou být přenašeči této nebezpečné choroby po zbytek života. V 19. století bylo v Evropě přijato mnoho zákonů o veřejné zdravotní péči, prováděly se rozsáhlá zaopatření jako např. oddělení vody zamořené splašky od zdrojů pitné vody. V průmyslově vyspělých státech výskyt břišního tyfu na počátku 20. století výrazně poklesl. V dobách válek však choroba zůstávala nadále vážnou hrozbou. Vědci začali pracovat na vývoji vakcíny. Jednou z klíčových postav ve vývoji očkovací látky byl britský vědec sir Almroth Wright. Tato vakcína našla využití za druhé světové války. V roce 1948 vyměnil vakcínu účinnější lék-chloramfenikol.

V současné době existují léky, zlepšené vakcíny, avšak znepokojivé jevy jsou, že kmeny bakterií břišního tyfu začínají být v některých rozvojových oblastech světa rezistentní vůči některým klíčovým antibiotikům.

Edward Wright Almroth (10. 8. 1861 – 30. 4. 1947 )
britskýbakteriolog a imunolog

Edward Wright se narodil nedaleko Richmondu v North Yorkshire. Jeho otcem byl ctihodný Charles Henry Hamilton, který pocházel z anglo-irské rodiny a zasadil se o protestantské reformy společnosti. Matka Edwarda pocházela ze švédské rodiny a byla dcerou guvernéra švédské Královské mincovny ve Stockholmu. Edward měl bratra Charlese, který se stal knihovníkem v londýnské knihovně. Edward měl jiné ambice, studoval medicínu na Trinity College v Dublinu. Měl výhodu, že již od útlého věku byl vybaven úžasnou pamětí, pamatoval si čtvrt milionů řádek poezie. V roce 1883 získal lékařský diplom a pokračoval výukou na univerzitách v Lipsku, Marburgu a Štrasburku. V roce 1892 byl jmenován profesorem patologie na Army Medical School v Netley. Začal se zabývat lidskou imunitou a podařilo se mu vyvinout vakcínu proti tyfu, kterou nejprve otestoval na sobě a poté byla úspěšně aplikována na více než 3000 vojácích v Indii v období búrské války. Prosadil očkování anglických vojáků v první světové válce a díky tomu měla Británie jako jediná země ve válce očkovanou armádu. Důsledkem bylo, že vojáci ve většině případů padli v boji a ne následkem tyfu. V té době Wright sloužil ve Francii, ošetřoval zraněné a zabraňoval infekcím. Nesouhlasil s léčbou ran antiseptickým roztokem a prosazoval vyčištění rány fyziologickým roztokem a následném sekundárním šití. Později se tato metoda ukázala správnou. V roce 1902 vystoupil z armády a stal se profesorem patologie v nemocnici Panny Marie v Londýně. Zde prováděl výzkumy až do roku 1946, kdy odešel do důchodu. Během svého života vyvinul vakcíny proti tuberkulóze a zápalu plic. Výrazně přispěl ke studiu krevních enzymů a jejich vlivu na bílé krvinky. Jeho žákem a později asistentem byl Alexander Fleming, který vyvinul penicilin. V roce 1906 byl Edward Wright povýšen do šlechtického stavu, jeho kritici ho přezdívali „sir Almost Wright- sir Skorosprávně“. Ve svém soukromém životě byl Wright sympatickým mužem, byl známý jako brilantní keltský vypravěč, vyhledávaný londýnskou společenskou scénou. Byl názoru, že v lékařství není místo pro ženy a proto byl také zarputilým odpůrcem Anti-suffragismu (politické hnutí složené převážně z žen, které vzniklo na konci 19. století, známé kampaní proti volebnímu právu žen ve Velké Británii a Spojených státech). Ve stáří si Edward Wright zaslouženého odpočinku moc neužil, zemřel v dubnu 1947, rok po svém odchodu do důchodu.

-id-

Zdroj:
DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
Břišní tyfus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 18. 9. 2014 [cit. 2014-12-5]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99i%C5%A1n%C3%AD_tyfus