Spalničky (rubeola)

Vysoce infekční virové onemocnění, které ve vážných případech končí i smrtelně. Nemoc se projevuje vysokou horečkou a narudlou vyrážkou, která se šíří po celém těle a trvá zhruba devět dní. Poprvé popsal spalničky perský lékař Razí Abú-Bakr, žijící v letech 865 až 925. Spis byl přeložen z arabštiny do latiny a pojednává o planých neštovicích a spalničkách. Tuto rannou historii spalniček lze těžko dokumentovat, ale je možné, že se nemoc vyvinula z psinky u psů nebo dobytčího moru u lidmi domestikovaného skotu. Dále se tato dětská nemoc, přenášející se z člověka na člověka, šířila do měst, kde se lidé začali usidlovat. Choroba začala být endemická v momentě, kdy se města rozrostla do velikosti zhruba čtvrt milionu obyvatel. V menších městech a venkovských oblastech spalničky pravděpodobně propukaly v epidemických vlnách a postihovaly širší věkové skupiny nedostatečně imunních a náchylných jedinců. Některé epidemie se zdály být mírné, ale další mohly být smrtelné. Do příchodu Evropanů se spalničky nevyskytovaly v Americe, ale po dobytí Nového světa se situace změnila. Spalničky spolu s pravými neštovicemi byly jedním z hlavních zabijáků původních Američanů. Zasaženy byly všechny věkové skupiny, zvláště mladí dospělí. V té době byli již Evropané vůči této nemoci imunní. V průběhu 17. a 18. století se spalničky staly přední příčinou úmrtí ve východních přístavních městech Severní Ameriky. V 19. století se šířily na západ Spojených států a během tohoto a následujícího století zavlekli cestovatelé a průzkumníci chorobu do mnoha odlehlých koutů světa (Faerské ostrovy, Island, Aljaška, Nový Zéland ad.). Známý případ rozšíření epidemie na ostrově Fidži byl zaviněn samotným fidžijským králem, který vycestoval se svojí rodinou do Jižního Walesu v Austrálii. Tam se on a jeho dva synové nakazili. Zatímco se při zpáteční cestě král zotavil, jeho synové byli stále nemocní a po vylodění (nebyla vyhlášena karanténa) nakazili při oslavách náčelníky a jejich rodiny. Poté se spalničky na Fidži šířily jako stepní požár a zemřelo zhruba 40 000 obyvatel. Do konce 19. století zasáhly spalničky všechny kouty světa. V roce 1954 americký mikrobiolog J. F. Enders izoluje spolu se svým kolegou T. C. Peeblesem virus spalniček. O necelých deset let později Enders vyvinul účinnou vakcínu proti spalničkám, která je v roce 1963 schválena. S hledáním vakcíny se začalo již v 18. století, kdy se jako první pokoušel skotský lékař Francis Home inokulovat děti, buď pokožkou nebo do nosu, bavlněnými tampony namočenými v „ čerstvé krvi pacienta se spalničkami“ v době nejvyšší horečky. Tento postup se neujal. V dnešní době se očkování proti spalničkám kombinuje s očkováním proti příušnicím a zarděnkám. S účinnými očkovacími programy pro děti, poklesl ve vyspělých zemích za poslední půlstoletí výskyt spalniček o 99%. V rozvojovém světě je tato dětská nemoc stále vážnou hrozbou. Každodenně umírá téměř tisíc obětí.

John Franklin Enders (10. 2. 1897- 18. 9. 1985)

americký mikrobiolog a nositel Nobelovy ceny

endersNarodil se ve West Hartfordu v Connecticatu do rodiny Johna Ostroma a Harriet Goulden Endersových. Jeho otec byl bankovním ředitelem a po své smrti odkázal Johnu Franklinovi milionové jmění. Po dokončení základního vzdělání roku 1915 odešel Enders studovat na Yale University, ale po dvou letech studium ukončil. Narukoval do armády jako instruktor amerického letectva. Po první světové válce se vrátil zpět na Yale a dokončil semestr. V roce 1922 začal, díky dědictví po otci, obchodovat v oblasti nemovitostí ve svém rodném městě. Tento druh podnikání Enderse neuspokojoval, zapsal se tedy na Harvardskou univerzitu. Studoval anglickou literaturu, germánské a keltské jazyky s myšlenkou stát se učitelem angličtiny. Na univerzitě se začal přátelit s mediky, kteří Enderse ovlivnili v jeho budoucí kariéře. Začal studovat bakteriologii a imunologii. V roce 1930 získal titul Ph.D. a zůstal na Harvardu jako člen profesorského sboru. Během přednášení bádal v oblasti bakteriální virulence a odporu hostitelského organismu. O osm let později studoval viry savců a v roce 1941 připravil serologický test na příušnice. Se svými mladšími kolegy T. H. Wellerem a F. C. Robbinsem publikovali roku 1949 svůj objev, že virus dětské obrny (poliomyelitis) lze úspěšně pěstovat ve zkumavce na různých typech tkání. Tím mohli omezit pokusy na živých zvířatech a otevřeli tak cestu k vývoji vakcín proti virovým onemocněním. Na základě jejich techniky vyvinul roku 1952 Jonas Salk první vakcínu proti dětské obrně, neocenil však náležitě podíl svých předchůdců. V roce 1954 izoloval Enders se spolupracovníky virus spalniček a v tomtéž roce byli také vyznamenáni Nobelovou cenou. Začali plošně testovat vakcínu proti spalničkám a roku 1963 se deaktivovaná vakcína dostala na trh. Během svého života se dvakrát oženil. S první ženou měl syna a dceru a při druhé svatbě vyženil nevlastního syna. Během kariéry byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences, získal Prezidentskou medaili svobody (nejvyšší civilní vyznamenání v USA) a roku 1967 byl zvolen členem Královské společnosti v Londýně. Celkem třináct univerzit Endersovi udělilo čestný doktorát a v roce 1962 byl oceněn medailí Rudolfa Diesela. Zemřel v roce 1985.

 

-id-

Zdroj:

DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Praha: Slovart, 2009, 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
Spalničky. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 12. 6. 2015 [cit. 2015-22-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Spalni%C4%8Dky

 

 

Spalničky (rubeola)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *